Nevím, zda je noc, či den,
mám být jenom přítelem?,
hádám se a nevím proč,
láska je snad nemoc,
jen kdybych dostal znamení,
zbavím se toho prokletí.

D I L E M A
V í l a   a   j á

úvod) Co v tvých verších se teď změní,
když ti nyní prozradím –,
že tvá víla volná není –,
hodně tě tím poraním?
pa víla

Přijmi moje pokání,
za mé dlouhé nepsaní,
není v tom tvá volnost,
to já toho mám trochu moc,
proto ptám se, zda zůstaneš má víla,
i kdybys jen kamarádkou byla?
P.

Tohle není prokletí?
Je to spíše zajetí!..
Jsem v zajetí tvých veršů –
opravdu, já nelžu!
tvá víla

den 1) Děkuji za políbení,
stejně jemné vracím.
Děkuji, ale – na mých verších pranic není,
to já z těch tvých písmenka ztrácím!
tvá víla

Není pravda, co mi píšeš,
ty to umíš, ty lžeš,
ty podceňuješ svoji roli,
takhle nemohu líbat líci tvoji!
Můžeš být víla moje,
ale chci číst básně tvoje!
P.

Tak dobře, už nekárej mě
a za vílu svou měj mne!
Měl to být jen kompliment
a tak trochu malý žert.
Tak odepiš mi rychle zpět
a verši začni vyprávět.
pá víla

Tvé přání vyplním
a mobil ti písmenkama naplním,
ať tvé oči spanilé,
mohou číst básně o sobě,
jak miluji svou lásku,
zatím jako kamarádku.
P.

Tvá slova pro mne dvojí smysl mají,
já bych ráda chtěla znát,
co ta slova znamenají,
jestli mi dál budeš psát?…
tvá víla

Ty sama pochopíš smysl slov,
ty víš, co s tím uděláš,
tohle není na dívku lov,
chci jen dělat, co ráda máš.
Proto dál píšu své víle,
ať nemá dlouhé chvíle.
P.

Tvá víla rada číst dál bude,
tvá slova pochopila již,
doufám, že nám na kreditu něco zbude –
až dozvím se, o čem teď sníš –
a své víle říct vše smíš,
vždyť ty víš…
víla

Mé sny jsou jak touha,
svou vílu potkat bych chtěl,
má mysl po obrazu jejím hloubá,
jak rád bych ji u sebe měl.
Má vílo, pověz prosím moc,
kde tančíš každou noc.
P.

Do chvíle, když zavřeš oči,
dostaneš se do mé moci.
Uvidíš mě – sic němou,
jak tam tančím před tebou,
však víš, kde tvář má měla by být,
v mysli své ji musíš mít…
víla

Možná tvou tvář znám, možná ne,
nemohu přemýšlet, jsem v moci tvé,
vidím tě tančit,
chtěl bych být s tebou,
nesmíš mne mučit,
již na popravu mne vedou.
P.

Že odevzdán jsi katovy?
Že v mých rukou je život tvý?
Že krutá k tobě mám teď být?
Že nechci tě dál nechat snít?
Jak jen bych to mohla chtít?!!
pá tvá vila

Ty má vílo, nejsi krutá,
nejsi zlo,
mlčíš a tvá ruka,
vábí mne do –
do víru tance písmen,
kde budu zvolen,
abych život k nohám ti položil
a realitu svou odložil.
P.

Dnes již odejmu z tebe svoji moc,
když ještě popřeješ mi dobrou noc!
A pak s tancem ustanem
a počkáme na nový den.
pá tvá víla

Máš pravdu,
už je toho dneska moc,
než usnu,
přeji ti dobrou noc
a již se těším až znovu,
budem tančit spolu.
Má vílo, líbám tě
a doufám, že se někdy najdeme.
P.

den 2) Ahoj má krásná vílo,
už bez tebe nevydržím to,
musím ti něco psát
a sám sobě se smát,
jak zbláznil jsem se do své víly,
bez ní nemohu žít ani chvíli.
P.

Že zbláznil si se, tvrdíš mi
a žít nemůžeš bez víly?
Pak zkrať si psaním svoje chvíle,
tvé šílenství je mi milé.
tvá vyspinkaná víla * pa

Jsi tak krásně něžná,
zdá se mi, že padá hvězda,
já budu si něco přát,
třeba, že s tvými vlásky budu si hrát,
pokud mé víle nevadí,
mé drzé představy.
P.

mezihra) Když den přechází v noc,
už vím, že miluju svou vílu moc,
sice jen jak přelud básní,
už nevím, co udělat pro ní,
aby nemusela tančit
a srdce klukům plašit.
P.

den 2, pokračování) Touhu nenazývej drzostí,
ty naplněn si něžností,
ty víš, jak víle vlásky hladit,
mnohým by jsi mohl radit.
pá víla

Radit všem sic můžu,
sám si však nepomůžu,
k čemu mi je něžnost,
když nemůžu ji použít,
snad to je jen má blbost,
chtěl bych dál ve snech svou vílu mít!
P.

Stále ještě tvrdíš,
že vílu nelovíš?
Tvoje slova tak krásná jsou,
nevím však, zda oči je unesou.
Ještě dnes odepiš,
povídej o čem dál sníš.
tvá víla

Už nevím, co se děje,
celý svět se točí, mele,
to, co psal jsem nedávno
je v minulosti ztraceno,
ty má vílo nejdražší,
komu v hlavě haraší?
P.

Srdce své bych ti ráda dala,
však jinému jsem se již odevzdala,
on moje srdce dostal již –
však máš – li mne rád, dál piš.
tvá víla

Neboj, psát ti budu dál,
to já zmatek v hlavě mám,
stejně tě neznám, ani jméno tvý,
vidíš, jak jsem neznalý?
Jsi blízká, vzdálená,
má vílo ztracená!
P.

Tvář mou znáš, i jméno mé,
moc dobře víš, kdo víla je.
Zmatek přejde hned po svitu ranním
a pokračovat budem s psaním.
pa * Petře * tvá víla*

Máš pravdu, ne, že ne,
prostě, dostala jsi mne
a já spad jsem ze svých snů,
do reality všedních dnů,
ale nechci skončit tohle hraní,
má vílo, lesní paní.
P.